Čas od času, s některými osmými nebo devátými ročníky, zabrousím/zabloudím/ v hodinách výtvarky k projevu někdy více, někdy méně výtvarnému, který je obzvláště těmto věkovým skupinám blízký a kterému se někteří z nich přinejmenším pasivně – na papíře – věnují, a to je graffiti.
Přiznám se, že graffiti používám trochu jako tzv. oslí můstek, potřebuji-li žáky dovést k písmu, plakátu, knize a vůbec jakémukoli grafickému projevu, je to něco, co od vidění každý zná, neboť v posledních letech podobné projevy zaplavily ulice měst či industriální a periferní oblasti.
Po dvou nebo třech letech jsem se tedy letos pustila s osmými ročníky do menšího projektu věnovanému písmu.
Začali jsme podpisem – na velký kus papíru, imitujícím vymezený prostor zdi, se všichni zkusili podepsat (fixou, křídou, pastelkou), ale tak, aby svému podpisu dali určitý výtvarný vzhled: vznikly tak jakési neumělé pokusy, které se místy přibližovaly obrazcům graffiti. Popsané archy papíru jsme vystavili na chodbě, kde dočasně vznikla „umělá zeď“ s podpisy všech žáků 8. tříd.
V další hodině jsme podnikli výpravu do ulic, a sice do Oslavan, kde je umístěna legální, tedy obcí povolená zeď (asi 8 velkých betonových panelů), která je k dispozici mladým sprejerům a která se tak trochu pokouší řešit nezákonné postavení těchto projevů. Místo jsme navštívili třikrát (pokaždé s jinou třídou) a pokaždé jsme našli něco nového – zeď je jakýmsi živoucím organismem, který se neustále proměňuje: staré je nahrazováno novým, jeden obrazec překrývá druhý. A musím říct, že některé „obrazy“ (protože mnohdy už nejde jen o písmo samotné) docela příjemně překvapily.
Zároveň jsme měli možnost porovnat legální graffiti s nelegálním, které jsme objevili na nádraží, na garážích či na zadní straně zámecké zdi. Sami žáci posoudili legální graffiti jako lepší a zajímavější než ta nelegální, což je zřejmě důsledkem toho, že na legální ploše není kam spěchat a před kým utíkat, je více času a tedy lepší výsledky.
Do další hodiny dostali žáci dobrovolný úkol: nafotit či natočit různé projevy graffiti ve svém okolí. Jednotlivé práce jsme si prohlédli na interaktivní tabuli a mohli jsme hodnotit a srovnávat: Oslavany, Ivančice, Tišnov, Brno, východní Čechy (Pardubice, Chrudim). Dlužno dodat, že někteří si s tímto úkolem poradili velmi zdatně, dokonce vznikla i jedna zdařilá prezentace (Pavla Samlíková, 8. A).
Jenže graffiti není jen o barvách, písmu, potažmo o umění, ale je to také velký společenský problém, ke kterému se různí lidé různě staví. A tak si žáci zkusili ve skupinkách vytvořit myšlenkovou mapu, do které zachytili veškeré možné otázky a problémy, na něž při diskusi o graffiti a street artu přišli – od radosti a adrenalinu dospěli nakonec i k takovým heslům, jako je závislost, problémy v rodině i ve společnosti, konflikty se zákonem.
Pro dokreslení celé problematiky a pro možnost vytvořit si ucelenější představu a názor jsem do naší školy pozvala na besedu brněnského výtvarníka Davida Fišera (alias Timo), který se graffiti zabývá, ale který zároveň není právě typickým představitelem této subkultury, neboť silně vybočuje z vymezeného koridoru pouliční tvorby zaměřené na opakování podpisu. Jeho práce jsou důkazem o možnostech vývoje zdánlivě nehybného, kdy se od podpisu odpoutává k mnohem rafinovanějším a sofistikovanějším projevům – ať už jsou to různě přetavená hesla, krátké básnické útvary, rozměrné nástěnné malby či objekty. Řada jeho výtvarných projevů vtipně odráží společenské i politické problémy, které nás dennodenně obklopují, často i obtěžují.
Žáci byli vcelku nadšeni a zároveň překvapeni, že nejde o žádného puberťáka, ale dospělého, vzdělaného člověka, pro kterého je takový trochu provokativní projev způsobem komunikace se společností. Současně mohli vidět i jeho souběžnou tvorbu uměleckou – sochy, keramiku, obrazy, kresby, která prokazovala jeho kvality řemeslně výtvarné.
Možná, že tím vším otevírám Pandořinu skříňku, ale přesto si myslím, že o tématu graffiti je třeba s dětmi mluvit, notabene ve věku, kdy s ním přicházejí těsněji do kontaktu a kdy si začínají utvářet pevnější názory na svět kolem nich a na společnost, ve které žijí. Věřím, že není účelné a priori cokoli zakazovat, ale naopak v rámci diskuse vytvořit prostor pro vlastní názor, najít si k problémům svůj postoj a přitom nezamlčovat ani negativa, ani pozitiva.
Sprejerské aktivity budou problémem vždy. Jde o to, pouze nepráskat nad nimi bičem, ale nabídnout možnosti. Zanedbané periferie měst a šeď industriálních a sídlištních prostor budou vždy vybízet k jejich přetváření. Na druhé straně centra měst a nové, nebo navíc historické fasády by měly být těchto agresivních projevů uchráněny.
Přesto přese všechno nelze pominout, že jde o projevy svým původem velmi staré (viz Pompeje a starověk vůbec), že jde o jakési archetypy v chování jedince a že je tak trochu donkichotský tento boj s nimi. A nelze také pominout fakt, že mezi těmito archetypálními projevy chování se objevují i výrazné projevy výtvarné či umělecké, které se postupně přelévají z ulic do oficiálních galerií. Stručně uzavřeno, i graffiti může mít své kvality! Háček je pouze v tom, jsme-li ochotni či připraveni je spatřovat a akceptovat.